Rozhovor s Marianem Friedlem
Není trochu pošetilé založit kapelu hrající muziku, o níž málokdo ví, že existovala, a kterou vlastně nikdo ani nepotřebuje?
Ano, pošetilé to určitě je. Tato kapela taky nevznikla s nějakým konkrétním záměrem. Před patnácti lety jsme se náhodou seznámili s Vlastíkem Bjačkem z Bystrého – on hrál na gajdy, já na staré beskydské píšťaly. Mysleli jsme si, že píšťaly a gajdy k sobě prostě patří, tak jsme spolu začali hrát a od počátku jsme si výtečně rozuměli. Teprve časem jsme zjistili, že dokladů o spojení těchto dvou nástrojových typů je naprosté minimum ve srovnání například s duem malý cimbál-gajdy… To nás ale vůbec netrápilo, mnoho jsme o této problematice nevěděli. Jednoduše jsme se rádi viděli a rádi si spolu vždycky zahráli a protože se zrovna tehdy započíná historie masivnější obnovy starých lidových nástrojů na Moravě, objevovaly se i příležitosti, kde hrát a potkávali jsme i další podobné blázny.
Tak jste se seznámili i s dalšími členy vaší kapely?
Přesně tak. Jádro kapely tvoří už deset let stále stejní muzikanti: Jan Pustka (housle, ochlebky, zpěv), Marian Friedl (píšťaly, malý cimbál, pastýřský roh, zpěv), Lukáš Mrkva (hrkavica, obušek, zpěv), Vlastimil Bjaček (gajdy, zpěv), Petr Domčík (violové kontry, ochlebkové kontry, zpěv). Složení personální a konečně i nástrojové ovšem nějaký čas krystalizovalo. Pokud jde o výběr hudebníků, nechali jsme tomu zcela volný průběh: objevil-li se někdo, kdo chtěl s námi hrát, nebyli jsme proti, takže dnes máme celkem slušnou základnu alternujících muzikantů (smích).
To byl tak velký zájem o hru s dudami?
To ani ne, ale za deset let už se to nasbírá. Pro mě bylo ostatně vždy zarážející, že se ti zájemci vůbec objevovali, my jsme totiž neměli co nabídnout. Touhle muzikou se nedalo nic vydělat, možnosti našich nástrojů jsou omezené, takže nepřipadalo v úvahu velké muzikantské vyžití, natož možnost dělat dojem na něžné pohlaví… Navíc jsme od počátku razili linii čistě lokálního repertoáru, který místní muzikanti nepovažují za zvlášť atraktivní.
Vás ale napadlo obrátit pozornost k hudebním kořenům jednoho beskydského regionu?
Na počátku jsme to ještě tak nevnímali, prošli jsme si například i obdobím, kdy jsme hráli spíše world music, ačkoli i to bylo lokálně ukotvené. Někteří pamětníci si možná vzpomenou na naše poměrně divoká vystoupení na frenštátském náměstí v rámci Setkání muzik Valašského království. Předvedli jsme zde i valašský rap či sambu, hráli jsme s elektrickou kytarou, jeden rok dokonce i s pivním sudem a objevil se i valašský striptýz… Postupně se ale z té „staré beskydské muzyky“, jak to dnes nazýváme, stalo zejména pro mě výzkumné téma. Začal jsem se tím zabývat v rámci práce na své dizertaci a co jsem zjistil, jsem pak neváhal prakticky zkoušet právě s kapelou RukyNaDudy. Bylo mi stále jasnější, které nástroje použít, jak fungují, jak je spojit dohromady, jak na ně vhodně hrát a dokonce i jak s nimi zpívat. Dnes, když si poslechnete naše album, zní vše zcela jasně, ale my jsme za těch deset let vyzkoušeli mnoho různých variant, než jsme našli tento tvar.
Když se to tedy shrne, co je vlastně tak mimořádného na tomto hudebním projektu?
Mimořádný je už tím, že je na světě jediný – další kapela stejného nástrojového složení a stejného zaměření již neexistuje. Přitom jen hrajeme na zmizelé nástroje zapomenuté písničky našich předků způsobem, který jsme opřeli o důkladné poznání hudební kultury severozápadních Karpat. Mimořádný je ovšem i region, v němž je repertoárově kapela ukotvena. Definujeme si jej historicko-kulturně jako tzv. Hukvaldské Beskydy a jde vlastně o hornatou část někdejšího hukvaldského panství přibližně od spojnice Kopřivnice – Místek po moravsko-slovenskou hranici. Hudba kapely RukyNaDudy je jednoduchá, „karpatsky“ drsná a nese v sobě silný lokální otisk. Místním připomíná vlastní kořeny a návštěvníkům regionu dává zažít něco výjimečného, s čím se mohou setkat jen zde.