Byla to pravděpodobně znalost přežití v horách valašských pastevců, co umožnilo osídlení horských pralesů až do značné nadmořské výšky. Splynutí kultur podhorské rolnické a horské pastevecké pak vedlo ke vzniku specifické kultury života zdejších obyvatel. Ačkoli jednotlivé lokality prošly velmi odlišným vývojem a dnešní obraz zdejších tradičních kultur se může jevit na prvý pohled jako značně nesourodý, společné rysy vidíme zřetelně od Slezských Beskyd až po Javorníky.
Zpěv
Dá se obecně předpokládat, že ve zdejší tradiční hudbě měl dominantní postavení zpěv. Zpěvem se přenášela znalost základních hudební znaků, přednesových charakteristik i repertoár lokálních podob tradiční hudby a tento přenos se do značné míry odehrával při pasení a další společné práci venku. Takový zpěv patrně i ovlivnil vznik v celé oblasti rozšířeného pěveckého stylu obou pohlaví: tj. zpěv ve vyšších polohách se značnou intenzitou. Naše znalosti o významu a úloze zpěvu v této části Karpat jsou jen omezené, ale bohatost zaznamenaného písňového fondu, vzpomínky interpretů, literární doklady, to vše dokládá, že zpěv zde doprovázel jedince od narození až do smrti velice významně. Dominantní postavení zpěvu plně reflektuje také produkce RukyNaDudy, v níž vedle sólového zpěvu slyšíme nejčastěji mužský sbor s typickým sólovým předzpěvem a improvizovanými vícehlasy.
Pastýřské nástroje
Z pastýřských nástrojů dominují celé oblasti dlouhá pastýřská trouba (trombita, fujara trombita, sałasko fujara, furija, bačovská, salašská trúba aj.) a bezdírková flétna (koncovka, hlasnica, pisczałka postna, fujara, fujara pasterska aj.). Tyto nástroje i jejich odvozeniny (tzv. přebírací píšťaly a dřevěné pastýřské rohy) jsou tradičně spojovány se salašnictvím a jsou proto v symbolické rovině vnímány jako reprezentanti dané oblasti. Je to patrně i důvod, proč se jejich výroba v Beskydech i Javorníkách dále drží a případně znovu obnovuje po obdobích stagnace i přesto, že tradiční kontext jejich užití již neexistuje.
Dlouhá, několikametrová pastýřská trouba byla nedílnou součástí salaší, kde sloužila pro komunikaci mezi bačou a pastevci nebo bačou a vlastníky ovcí v dolině, ale vedle toho byla i součástí rituálů. Zvuk trub se nesl na vzdálenost 5-10 km a v průběhu pastevní sezony byl nedílnou součástí každodenního života vesnic kolem salaší. Ve všech částech námi sledované oblasti také nalezneme příklady těchto nástrojů v muzeích nebo v soukromých sbírkách a současně zde působí i soudobí výrobci. Přenosnou variantou je dřevěná salašovka stejné funkce i metody výroby dlabáním a omotáním třešňovou kůrou. Kapela RukyNaDudy užívá nástroj z dílny Víta Kašpaříka (Velké Karlovice), který je netradičně vrtaný z bezu.
Bezdírková flétna je flétnou bez hmatových otvorů využívající pro hru pouze tóny alikvotní řady. V Beskydech a Javorníkách ji známe v různých variantách a se jmény jako koncovka, hlasnica, pisczałka sałasznikowo, pisczałka (wielko)postna, fujara, fujara pasterska, rífovka. Princip hry je založen na akustických zákonitostech, které umožňují pomocí kombinace různé intenzity dechu a otevírání a uzavírání trubice na spodním konci hru bez dalších hmatových otvorů. Kapela RukyNaDudy užívá koncovky dlabané z lísky a omotané třešňovou kůrou i vrtané z bezu.
Také píšťaly se třemi, šesti a sedmi hmatovými otvory bývaly běžnou součástí zdejšího pastýřského instrumentáře a jsou v různých formách zastoupeny v depozitářích či soukromých kolekcích a samozřejmě i v instrumentáři kapely RukyNaDudy. Zatímco šesti a sedmidírkové flétny se udržely v poněkud pozměněné podobě díky produkci jarmarečních prodejců hluboko do 20. století, dlouhá fujarka zcela vymizela a kapela RukyNaDudy používá její rekonstruovanou variantu.
Sdružené flétny známe na moravské straně pouze ze vzpomínek pamětníků, jejich konkrétní podoba se nedochovala. Blizňata, dvě paralelní třidírkové flétny, jsou zřejmě osobní invencí Joži Országa-Vraneckého (1913-1977), významného výrobce a propagátora tradičního instrumentáře v druhé půli 20. století. Kapela RukyNaDudy používá dvojitou píšťalu z produkce Mariana Friedla, ale jde o typ sdružující flétnu bezdírkovou a šestidírkovou.
Pastýřské nástroje v instrumentáři kapely RukyNaDudy pocházejí od různých soudobých výrobců jako Bartolomej Gernát (Turzovka, SK), Marek Gonda (Komňa, ČR), Jan Glembek (Brno, ČR), Marian Friedl (Kozlovice, ČR), Vít Kašpařík (Velké Karlovice, ČR) a dalších.
Gajdy
Vedle píšťal byly v minulosti nepochybně nejobvyklejším nástrojem zdejší tradiční hudby dudy. Přestože se mnohde, podobně jako řada dalších starobylých jevů, udržely převážně mezi pastýři z profese, jde původně o nástroj v Evropě spjatý spíše s rolnickým obyvatelstvem. Název dudy (snad z tureckého düdük) se v českých literárních památkách vyskytuje od 15. století, gajdy(snad z arabského gaita) od století 16. a oba názvy měly také řadu variantních znění. Časem se ustálilo užívání názvu gajdy převážně na Moravě, na Slovensku, částečně ve Slezsku a dudy v Čechách.
Všude v oblasti polsko-česko-slovenského pohraničí nalezneme bohaté doklady o užívání dud v minulosti. Samotná tradice hry i výroby se však uchovala do současnosti jen ve Slezských Beskydech (Beskid Śląski) a na přilehlém Jablunkovsku. Zdejší typ dud je označován jako slezské gajdy/gajdy śląskie (též beskidzkie, istebiańskie). Na Moravě pak nacházíme dochované dudy až v karpatských regionech jižní Moravy (Kopanice, Horňácko) a tento typ je obecně označován jako moravské gajdy. Přes zřetelné odlišující znaky sdílejí slezské i moravské gajdy základní konstrukční charakteristiky: jde o typ dvouhlasých dud s jednoduchými jazýčky strojků v jedné melodické píšťale a jedné bordunové píšťale, přičemž obě trubice mají cylindrický vývrt. Shodně mají také basový tón znějící o dvě oktávy níže než základní tón melodické píšťaly a melodická píšťala užívá tzv. uzavřený prstoklad. Rozšíření tohoto typu nám dovoluje vyslovit předpoklad, že se vyskytoval i ve zbylém území, kde již konkrétní nástroje neznáme: Horní Kysuce, Javorníky, Moravskoslezské Beskydy. Otázkou přirozeně zůstává, jaké varianty bychom zde našli, či kam až zasahoval z přilehlých oblastí výskyt slezských gajd a z jihu moravských gajd. Obnova užívání tohoto nástroje se však drží zemských hranic, takže na Moravě se dnes všeobecně používají moravské gajdy. Protože se ani v Hukvaldských Beskydech tradice gajdování nedochovala, zkoumáme možnosti moravských gajd v kontextu lokálního repertoáru použitím různého ladění (in D, G, A), kombinací melodické a basové píšťaly s různým základním tónem a kromě toho užíváme i dva typy melodické píšťaly s řadou ionskou a lydickou.
Smyčce
Minimálně od 17. století hrál ve střední Evropě dudák nejčastěji společně s houslistou. Sestava dudy-housle se v Beskydech dochovala do současnosti pouze ve Slezských Beskydech (zde gajdy-huśle). Nicméně jde pravděpodobně o původně všeobecně rozšířenou sestavu v celé oblasti severozápadních Karpat. Na rozdíl od dud si ovšem housle udržely svou dominantní úlohu ve zdejší instrumentální hudbě mnohde až hluboko do 20. století a přirozeně také dominují v jejích dnešních obnovených podobách. Nástroje houslového typu zde byly nedílnou součástí tradiční hudby po celé 18. století a byly i předmětem hojné neprofesionální výroby. Mezi dochovanými nástroji místní provenience můžeme sledovat mnoho variant na škále od karpatských húslí ke klasickým houslím. Smyčcové nástroje zastupují v instrumentáři kapely RukyNaDudy klasické housle a viola (ta hraje rytmicko-harmonický doprovod zvaný kontr), které střídají třístrunné monoxylické houslové a violové ochlebky z produkce Víta Kašpaříka.
Malý cimbál
Na moravské straně Beskyd a Javorníků můžeme pozorovat v historických pramenech dlouhodobou oblibu malého cimbálu a brzy se také objevují zprávy o sestavě dudy-housle-cimbál. Je nepochybné, že zde cimbál představoval inovační krok, kdy se nový módní nástroj, původně užívaný v městském prostředí, začal přidružovat k všeobecně rozšířené sestavě dudy-housle. Malý cimbál je hojně zastoupen v depozitářích muzeí či soukromých sbírkách a jeho oblibu dokládají i terénní výzkumy Leoše Janáčka na přelomu 19. a 20. století. Ačkoli šlo o v Evropě původně značně rozšířený nástroj, v této době byla již východní Morava ojedinělou oblastí, kde se jeho užívání udrželo ve větší míře. Malý cimbál byl tehdy součástí poslední nástrojové sestavy zdejší tradiční hudby, jíž byla tzv. dřevěná/dřevjana kapela (jako protiklad plechové kapely). Její rozkvět spadá pravděpodobně do 19. století, kdy zde definitivně převrstvila gajdošskou tradici. Kapela RukyNaDudy užívá malý cimbál z produkce Josefa Cába (1909-1993) z Vidče i s původními neobalenými paličkami z šípku.
Třískadla
Zcela neznámou kapitolu tradiční hudby severozápadních Karpat představují rytmické nástroje jakožto součást nástrojové hudby. Ze starších středoevropských pramenů víme, že dudáci hrávali často i sami pouze za doprovodu dupání nohou obutou v dřevácích nebo v holínce s ostruhami či připevněnými rolničkami. Jen v náznaku se tak objevovuje starobylá sestava kombinující melodii a prodlevu s rytmickým ostinátem, tedy jedno ze základních evropských hudebních uskupení odkazující hluboko do historie. Obecně platí, že význam rytmických nástrojů pro lidovou hudbu karpatských regionů Moravy je velmi malý nebo je malý určitě pro ta období, o nichž víme více (posledních 200 let). Rytmické nástroje zde plní úlohu především signálních a/nebo rituálních nástrojů, o čemž jsou naopak informace bohaté. Do této skupiny patří zvonce uvazované dobytku, rolničky, práskání bičů, střílení z hmoždířů či z klíčů, různé druhy dřevěných klepadel (včetně velikonočních klepačů) a ozvučné hole užívané při pasení (hrkavica) či při obřadech (obušek).
V produkci kapely RukyNaDudy jsou významněji zastoupeny předevší ozvučné hole hrkavica (původně užívaná k pasení rohatého dobytka) a tzv. obřadní obuch (dlouhá sekyrka-valaška opatřená chřestidly). Zda mohly být takovéto ozvučné hole užity k rytmizaci při muzice se můžeme pouze domnívat z analogií například s mečovými tanci z Kopanic, přímé doklady neznáme. Z dalších rytmických nástrojů zastupují v instrumentáři kapely RukyNaDudy rolničky uvazované k noze, závěs slupek vlašských ořechů, zděř z oje, plechové zvonce, jelení čelist.
